Seděl jsem v rohu, v přítmí a sám.
Sám v největší místnosti starobylé budovy, úplně tichý a zamyšlený.
A ze zdí, krovů a trámoví té staré budovy jsem cítil hlasy lidí, šumění událostí,
které se kdysi staly.

Ozvěny bujného veselí a selského furianství,
když bylo třeba ukázat sílu a pýchu,
ozvěny tiché radosti ,
která nepotřebuje svědky,
ozvěny bolesti a bídy,
když se na poli neurodilo a přišly nemoci,
ozvěny všech ročních dob a kusů života,
ozvěny písní ke křtu, svadbě i pohřbu.

Seděl jsem v rohu a v přítmí.
Jen jsem si už tak samotný nepřipadal,
patřil jsem do dlouhé řady životů,
které prošly touto krásnou budovou.
A vím, že tato řada bude ještě dlouho růst.

Vždyť ze dvora zaznívaly hlasy dětí,
které se přišly učit včelařit.

Ing. František Sháněl – duben 2011